Je zrada tvým domovem?
Zrada? Jak může být zrada tvým domovem?
Představ si dělohu, ve které se vyvíjíš jako ZRADU!
Umíš si to představit?
- Představ si, že je tvá máma, když Tě má v břiše, zrazená!
- Víš co znamená být zrazená?
- Třeba když muž, se kterým čeká máma dítě (tebe), to dítě nechce.
- Nebo když muž, se kterým čeká máma dítě (tebe), přijde s tím, že čeká dítě s jinou?
- Nebo když muž, se kterým čeká máma dítě (tebe), řekne mámě, že jí nemiluje/miluje jinou.
- Nebo když muž, se kterým čeká máma dítě (tebe) mámu opustí.
Narodíš se pak, abys zradil taky? Co dalšího Tě napadá, že je zrada? No a ty jsi to dítě v břiše matky a nemůžeš z toho utéct, protože se musíš dovyvinout, a tak zrada je tvým domovem.
Příběhů zrady je mnoho, nebudu je teď dál jmenovat. Důležité je, co to udělá s námi? S naším vnitřním světem? Jak moc potom vytváříme situace, kdy nás někdo zradí, abychom stále dokola prožívali tu původní bolest, ze které nejde utéct, která je nám dělohou, protože se musíme dovyvinout. Nebo snad i vytvořit síť funkčních vztahů a být prospěšní společnosti, abychom z tohoto světa nezešíleli.
Po rozvodu jsem měla sen:
Jsem muž, na válkou povražděném poli. Leží tu má žena, děti, celá rodina. Pohřbím je, opláču a přijdu do domu, ve kterém jsme společně žili. Je pustý, prázdný. A já se rozhoduji, jestli umřít taky, nebo postavit život nový. Na této hraně mezi životem a smrtí jsem překvapivě často. Vzpomenu si, že ten sen mi říkal:,,Všude, kde budeš, kam půjdeš, vzpomeň si, že máš dělohu a tam máš domov. Všude bude s tebou.
V dětství jsem měla v horečkách takovou noční můru:
Uteču z domova, a protože to znám jen za humny, umírám v lese na mechu. Našla jsem letos mechový les. Nikdy jsem tolik mechu neviděla. Není to jen metr čtvereční, ale určitě sto metrů čtverečních. Zkoušela jsem se tam položit nahá, ať vím, do čeho jdu? A byl to vopruz. Mech byl vyschlý od léta a mouchy nevydržitelně řádily. zkusím tam jít někdy po dešti, to bude smrt příjemnější.
Proč to píšu? Vloni v zimě, jsem malovala obraz Smrt a z mrtvých vstání. Někdy své obrazy prožívám hodně a to byl ten případ. Nevěděla jsem, že mi v té době umírala tchýně. Dozvěděla jsem se to, až když umřela. Měla jsem však pocit, díky tomu obrazu, který zrovna vznikal, že to prožívám s ní. Smrt. A pak jsem tam domalovala duše odlétající do nebe.
Měla jsem jí ráda a myslím, že i ona mě. Ctily jsme se a respektovaly.
Když jsem ten obraz vyfotila a převedla do černobílé, je plný světlušek. Komu svítí? Mrtvým a nebo živým?
My žena máme výhodu. Svůj domov si nosíme v sobě, ve své děloze.
Pokud Tě má tvorba zaujala, je potřeba mě podpořit, abych mohla dál tvořit a nemusela umírat na mechu.
Číslo mého účtu je 182946576/0600
Předem děkuji.