Zveřejněno: 7. 6. 2021 od Vladislava Dayaram
Okolnosti tomu chtěly, že jsem se po mnoha létech ocitla na mši v kostele. Zemřel mi mladý kamarád a jeho rodina za něj nechala sloužit mši v Římsko – katolickém svatostánku. Byla jsem zvědavá, jak se u toho budu cítit? Jako dítě jsem do víry byla nucena, ale nedávalo mi to smysl. Sledovala jsem obrázky na zdích, které znázorňovaly umučení Krista a následovala pokyny své babičky, co se má dělat, v které fázi obřadu. Nesnášela jsem to a připadalo mi to jako hovadina. Byla jsem celou dobu nasraná, že jsem nemohla zůstat doma a dívat se na Studio Kamarád.
Od té doby uplynulo mnoho let a mě mezi tím potkalo pár zážitků, které si dovoluji nazývat prožitkem božství v těle. Přicházeli ke mě nečekaně a v naprosté nezávislosti na nějaké církvi. V jedné meditaci, jsem se dostala ke Knize osudu a bylo mi sděleno, že v ní můžu číst, jen ale ne zrakem, nýbrž skrze zvuk. Vůbec jsem si tenkrát neuvědomila, jaké je to požehnání. Postupně mi to zapadalo do prožitků ať už minulých, ale i těch, které postupně přicházeli. Dostalo se mi jakého si potvrzení, že spojení mezi tím božským a lidským zprostředkovává hudba, ale nejenom hudba, zvuk jako takový. Jistě, mnoho z vás si toho je vědomo, takže tohle je spíš pro ty ostatní.
Při jedné přednášce o staroslovanství, mě zaujala věta, že Slované měli hlásky, které nás spojovaly s bohem, a že Cyril a Metoděj je z abecedy vyřadily. Došlo tím k odpojení nás lidí od toho božského, co nás přesahuje. Nějak jsem cítila, že není možné, aby se tyto zvuky nenalezly, ale vůbec jsem netušila jak je hledat? Až jednou při poslechu meditace a v ní znějících manter v sanskrtu ke mě přišlo znamení v podobě husí kůže po celém těle. Najednou jsem věděla, že je to ono. Husí kůže mě od té doby provází vždy, když je některý člověk ve spojení se svou duší a slova, která z něho vycházejí jsou v souznění s jeho božskou podstatou. Naštěstí jsem obklopena těmito lidmi, říkám jim hledači a nacházeči pravdy, která se v nás ukrývá. Děkuji za jejich přítomnost ve svém životě.
Další božskost, kterou jsem měla tu čest procítit, ke mě přišla, jak jinak opět náhodou. Tentokrát přes chrámový zpěv v arameištině, jazyku Ježíše Krista. Konečně jsem prožila a pochopila, co znamená aktivační hvězdný jazyk, pro mě důkaz, že tyto zvuky nebyly ztraceny, čili naděje pro lidstvo žije dál.
Zpět však ke mši za zemřelého kamaráda. Za mě čirá hrůza. Nic se za těch 30 let nezměnilo. Fakt by mě zajímalo, kdo z těch, kteří navštěvují tyhle svatostánky pravidelně, prožívá Boží přítomnost, nebo jen slepě následují naučené zvyky? To, co předvedl tenhle kněz opravdu není zprostředkování božského. Věřím, že jsou i tací, kteří to opakovaně dokáží.
Pokud se chceš podělit o svůj zážitek s přítomností Boha, napiš na email VladislavaDayaram@seznam.cz